Začalo to před osmi lety. Volala mi kamarádka, že by se chtěla podívat do Rumunska, její dcery to prošly a hodně chválily. Tak jsem souhlasila. Poslala mi link, já objednala autobusový zájezd Za usínající přírodou Karpat, zaplatila a pak se koukla, co to vlastně obnáší. Pak nastaly mé dotazy, jak jako na tábořišti? Vlastní jídlo sebou? Tak jsme začala shánět krosnu, spacák, karimatku… A tím to všechno začalo.

Tento zájezd se moc neuchytil, ale přes 22 let se jezdí podobný zájezd na začátku léta Za probouzející se přírodou Karpat a jeho předností je to, že se jezdí pokaždé do jiné destinace. Kromě Rumunska jsme navštívili Ukrajinu, Bulharsko i Chorvatsko, ale nejvíce zájezdu bylo právě Rumunsko. Ještě jedno velké pozitivum to má, jezdí skoro stejní lidé, někteří i dvacet dva let, tak dlouho se tento zájezd jezdí. Samozřejmě se stejným průvodcem.

I letos to nebylo jinak, sice jsem trochu vyměnila kamarádku, ale to je už nepodstatné. Sbalené na deset dní jsme se vlakem vypravily do Brna, kde byl v pátek večer odjezd.

Jelikož jsme jeli do pohoří Suhard, cesta trvala skoro dvacet hodin. Vystoupili jsme z busu a dali lehkou stoupací cestou asi 5 km k horské Cabaně, kde nám majitel přenechal trávník kolem domu, abychom si mohli postavit stany. Měl nakoupeno spousty piv, tak jsme si užili pohodu před dalším putováním vrcholy bez chat a bez civilizace.

Nedělní ráno jsme se sbalili a vyrazili vzhůru. Hned kousek za Cabanou jsme potkali ovce s pastýřskými psy, kteří jsou samostatní a dovedou nahánět hrůzu, bodejť by ne, musí stádo ochránit před medvědy, kterých je v Rumunsku spousta, jen naštěstí oproti tatranským medvědům jsou stále plaší. Přidal se k nám pes, tak si trochu „popovídali“, naštěstí bez újmy na zdraví. Mělo to jednu výhodu, nás si psi nevšímali. Po cestě bylo hodně různých kvetoucích orchidejí, dechberoucích výhledů, pasoucích se koní, až jsme doputovali pod vrchol Omului (1 932 m.n.m.), kde jsme utábořili a nalehko jsme se vydali jej pokořit. Po cestě se naskytl ještě jeden vrchol Pietre Rosii (1 775 m.n.m.).

Nedělní ráno jsme se probudili do mlhy, ale ta se brzy rozplynula a my jsme pokračovali dále. Dnešní den byl delší, přesunuli jsme se nějakých 22 km, naštěstí převýšení nebylo tak velké, někteří se utábořili už brzy odpoledne. Z tábořiště byl vidět náš vrchol, odkud jsme přišli. Přišli k nám pastevečtí psi, a bylo krásně vidět, jak s nimi náš pes komunikuje, hlídal si nás jako své stádo. Večer jsme strávili u ohně s kytarou a pozorovali, jak se slunce schovává za obzor.

Ve středu po sbalení stanů pomalu sestupujeme k busu, ještě se stavíme u Kulaté báby (vůbec netuším, proč tento název), ale jsme očekáváni, procházíme ohradami mezi krávami a koněm, psi byli přivázáni při boudách. Dostáváme sýry, piva, pálenku, kdo chce, koupí si sýr domů, a po dobré hodině pokračujeme při sestupu. Po nějaké době se nám otevírá pohled do civilizace, pod námi je městečko Vatra Dornei, kde máme zajištěné ubytování v chatkách a možnost se osprchovat v teplé vodě. Odpoledne se jdeme projít do městečka a večer při pivě a vínu, zpíváme za doprovou kytary a ukulele, a k tomu nám majitelé připravují místní specialitu Mititei (miči, čevabčiči).

Ráno se nasáčkujeme do autobusu, náš pes naštěstí někde odběhl, loučení by bylo smutné. Od jedné účastnice, která zůstala v chatce, jsme se dozvěděli, že se tam ještě objevil. Ale už neměl potřebu nás hlídat ve stanech, tak se šel potulovat jinde.

V Kauflandu doplňujeme proviant, chleba, ovoce, zeleninu, přejíždíme do pohoří Calimani, kde se vydáváme opět vzhůru k výškám. Náš velký vůdce nám sdělil, že cesta na vrchol je krátká jen 3 kilometry a asi dvakrát přejdeme potok. První přejití trvalo asi 2,5 km :-) Nahoře na hřebeni někteří scházejí k blízkému klášteru a po krátkém odpočinku se vydáváme dále. Po krátké době začínáme potkávat skály, zbytky sopečné činnosti, a míříme ke 12 apoštolům. Podle legendy jsou to zkamenělí obrové. Pod vrcholem nechávám batoh a společníky a s jinýma se vydávám odpípnout třetí vrchol 12 apoštolů (1 771 m.n.m.). Kousek za ním táboříme v lese na místě tomu určeném, jelikož se nacházíme v národním parku.

V pátek se vydáváme k nejvyššímu vrcholu tohoto pohoří Calimani (2 100 m.n.m.), ale když po poledni přicházíme, začínají se sbírat mraky a strach mi nedovolí vystoupat na vrchol. Obchazím kolem kopce, cesta vede nahoru a dolů a po chodníčku je spoustu medvědích extrementů, držíme se spolu, a bouřka nás obchází. Tento vrchol byl v třetím pohoří. Pod ním rozbíjíme stany a přemýšlíme, jestli se tam zajdeme podívat, ale převýšení 400 m na 2,5 km mně odrazuje a výzva zůstává nesplněna. Jelikož jsem stále v parku, oheň se nekoná, zásoby jsou dopity, a většina jde slušně spát. Noci v 1 700 m.n.m. jsou chladné, a i když v čechách panovaly vedra, my jsme měli problém se slušně zahřát. Přišly na řadu všechny kousky oblečení, které měl člověk v krosně.

V sobotu scházíme zase k busu, páni řidiči nám vždy nachystají vychlazená piva, chvíli se zdržíme a začínáme se pomalu ubírat k domovu. Nejprve zastavujeme v městečku pro naší kolegyni, pak nakupujeme dárečky domů, a dáváme se na pětihodinovou cestu busem do Turdy.

Turda je známá svou soutěskou, která má jen 3 kilometry a jde v pohodě projít v sandálích. Pak přejíždíme k Salina Turda, solnému dolu starému 2 000 let a ukrytém 100 metrů pod zemí, jsou tam různé atrakce, ruské kolo, mini golf a jiné, a jezírko s loďkami na dně dolu. Po návštěvě přejíždíme k blízkému koupališti se slanou vodou, abychom poznali, kde máme jakou odřeninu a puchýř :-)

A o půl osmé večer se uvelebíme v autobuse, abychom přečkali dlouhý noční přejezd.

Podařilo se mi nasbírat 3 modré body ze dvou různých pohoří, do výzvy se sice nepočítají, ale zážitky stály za to. Přidávám pár fotek kytiček, jelikož se zájezdu říká také kytičkový zájezd.