Úvod článku by byl nejspíš o něčem jiném, nebýt covidu. Ale
ten tu bohužel byl, když se někdy na jaře v Horobraní zrodila Výzva
Hraničář 2021. Můj první dojem ze zadání Výzvy navštívit 50 různých vrcholů
převážně po hraničních hřebenech: úžasný
nápad. Jen ten povinný počet mi přišel jako „hodně přes čáru“. Ovšem než léto
nabralo na síle, tak ta „čára“ klesala níž a níž. Až padla na mez, kdy jsem
dospěl odhodlání přece jen zkusit to. Od toho se to jmenuje „Výzva“. Byl by
hřích nevyužít toho, že mám bydliště, ze kterého to k hranicím nemám až
tak daleko. A to dokonce ke dvojím, slovenským i polským.
Trasy mých příštích cyklovýletů tedy vedou vzhůru na hraniční kopce za vrcholy do Horobraní. Jsou to trasy dlouhé, náročné, člověk má spoustu času myslet na blbosti. Jednou z nich je spojitost s covidu a tutistického značení. Jako vždy na hory se moc těším, ale díky výše zmíněnému spojení mám „v břiše“ takové mírné „lehtání“. Tento těžko popsatelný zvláštní pocit mi způsobila současná „doba covidová“ s vyhlášením zvláštního režimu na hraničních přechodech.
Média se v začátkem léta předháněla v tom, kdo
přinese neuvěřitelnější reportáž o stálých či namátkových hraničních kontrolách
právě kvůli covidu. Hlavně zprávy ze Slovenska budí obavy, že by turista mohl
nedobrovolně zůstat v této hezké zemi déle než by chtěl a to kvůli
karanténě. Na horách jsem naštěstí od těchto přechodů a dění bezpečně daleko.
Na hraničních hřebenech Beskyd či Javorníků, tedy ČR a Slovenska, překračuji
hranice „kdy chci a kde chci“. Ne, nehřímá ve mně žádný rebelující „narušitel“
hranic. Prostě jen jedu, sem tam jdu vedle kola, v nejhorším případě nesu
kolo na rameni, ve stopách červené turistické značky.
S nadsázkou by se dalo říct, že „značce“ je úplně jedno,
zda hraniční kameny obchází zleva nebo zprava. Na mně ale „padá břemeno“, že
jsem každou chvíli v zemi, kde vlastně bych možná ani neměl být. Nevím
jestli to „kličkování“ má na svědomí horší prostupnost terénu nebo se jen jedná
o šprým těch, co trasu zhotovili. Třeba jen chtěli přiměřeně spravedlivě
rozdělit „plochu“ trasy mezi oba státy. Navíc
byly doby, kdy obě země tvořily jeden stát, takže to mohlo být jedno. Ale
podobnou „strategii“ přeskakování trasy o třeba pět i více metrů vlevo nebo
vpravo mezi hraničními kameny lze vidět i na česko-polských hranicích pohoří
Slezské Beskydy a Beskid
Śląski. Takže kdo ví, jaká je opravdová pointa.
Na největší odchylku jsem na mých výletech narazil v úseku od Malého Javorníku/Javorníku (1019mn.m.) přes Veľký Javorník. Tam se červená značka od hraniční linie odklání o víc jak kilometr směrem do Slovenska. Normálně bych se nad tím vůbec nezastavil. Ale v tuto dobu si nejsem dvakrát jist, zda můžu překračovat hranice mimo oficiální přechody. Nerad bych narazil na nějakého hodně agilního policistu či vojáka, kteří by mi putování znepříjemnili. Nemůžu upřít, že mi lehce odlehlo, když jsem po cca dvanácti km putování výlučně slovenskou krajinou dorazil do sedla pod vrcholem Lemešná. V tomto místě totiž se opět spojila značka a hraniční značení a pocit domova byl hned větší. Ne, že bych neměl sebou patřičné dokumenty, v případě potřeby můžu ukázat i "Tečku" v mobilu. Spíše šlo o to, že natuším, jak to v tuto dobu opravdu je s překročením hranic v rámci této formy turistiky.
Jak píšu v jiném mém
článku, zážitky mají být silné. Ten dnešní mezi ně patří. Počínaje budíčkem
kolem půl čtvrté a tříhodinovou cestou vlakem z Havířova do Horní Lidče.
Ospalé nádraží v čase mého příjezdu je ještě mlhou zahalené. Ale starosti
mi to nedělá. 
Jak jedu pomalu od nádraží do kopce, tak se postupně přes mlhu dere ke mně sluníčko. Tuhle atmosféru mám tuze rád. Hlavně tehdy, když se mi povede být na kopci rychleji, než se mlha v údolí rozpustí. Což bohužel nebyl dnešní případ. Na druhou stranu nad očekávání brzo sundávám jednu z vrstev oblečení už na prvním vrcholku. Ten je zároveň i prvním vrcholem dnešního horobranického Hraničáře. Jmenuje se Surový vrch. Rád připomenu, že jsem na jeho horizontu objevil moc pěkné, možná i mytické místo. Vévodí mu stylová dřevěná kaple Sv. Huberta. Pocestného určitě zaujme několik soch, posezení, krásný výhled na hory a prý i jezírko. Jezírko nemůžu potvrdit, čehož lituji, neboť o jeho existenci se náhodně dovídám až z mapy při vkládání fotek k výletu. Je zde fajn, ale musím dál.
Stále ještě po silničce,
téměř kýčovitě vinoucí se mezi loukami s pasoucím se dobytkem. Pohodlí
hladkého povrchu mi končí někde v oblasti vrchu Kýčera. Za ním se stále
častěji setkávám s horším povrchem, ale opravdu „zle“ nastává až před
vrcholem Makyta. Dnes poprvé házím kolo na rameno a šup nahoru. Vrchol je bohužel
bez výhledu a bývalá rozhledna už dávno pošla časem. Není mi líto vrchol opustit, ale nebude to jednoduché. Kolo musím dlouze, skoro km, vést přes suťové
kameny větších rozměrů, takže po nich skáče jako koza. Ještěže neumí mluvit, to
by bylo nadávek za to vytřásání duše. Doslova i obecně. A jak známo kolo duše
má dvě a naštěstí obě to zvládly bez úhony. 
Dnes už vím, že příště kolo
nemám tahat na tento vrchol. Uzamknout, jít uložit vrchol a úsek obejít po
červené TZ. Tak. Kýžených výhledů si užívám až na Papajském sedle a posléze na vrcholu
Javorník pod Černíkovem. Je radost
hledět pod sebou do zelených údolí nebo zvednout oči až na obzor a vidět, jak se tam krásně vyjímá Lysá hora,
Smrk, Kněhyně, Radhošť či naproti na hory na slovenské straně. Podobný obrázek
mám k mání i o několik km dál v oblasti zvané Kohútka. Prostě hory
kam se jen podíváš. Nejvíce mne ale dostal vrchol Stratenec (1055m n.m.) Výše
jmenované vrcholy, ty jsou známé, nikoho nepřekvapí, že je o nich zmínka
v každém turistickém průvodci. 
Určitě je to i má chyba, ale
o Stratenci jsem dosud neslyšel. A přitom tak parádní a daleký výhled
poskytne málokterá hora. Je opravdu veliká škoda, že ji mám tak z ruky. Rád
bych zde zavítal častěji. Další vrchol, na který se za chvíli dostávám
chodníkem plným nevšedních a nekončících výhledů, je Velký Javorník. Ten je
naopak celkem známý a oprávněně si pozornost zaslouží. Do jeho popisu bych
shrnul vše předchozí a ještě přidal mimořádně hezkou kulisu luk v okolí
vrcholu. Sám se divím, jak parádní kus přírody mi byl dosud utajen, nikdy jsem
v této oblasti nebyl. A nemít záměr splnit výzvu Hraničáře, ani bych se
tady možná ani nepodíval. 
Na jedné straně za toto vnuknutí sám sebe chválím, na druhé o pár km dál za sedlem pod Lemešnou naopak sebe a Horobraní proklínám. Díky nerozumné strategii, o které se raději nebudu rozepisovat. Nastíním jen, že následkem bylo dlouhé přenášení kola na rameni. A přitom stačilo se jen držet osvědčené „červené“ značky. Takže nakonec mám „uloženou“ jak Lemešnou, neplánovaně Oselnou a Dupačku. Ještě na Makovském průsmyku jsem uvažoval o „uložení“ nedalekých vrcholů Beskydek a Trojačka, ale už mi schází čas, tak od záměru upouštím.
Využívám pohodlí silnice a přes Bumbálku se vracím zpátky do ČR. Hladká cesta z kopce z Bumbálky směr Staré Hamry už je fakt za odměnu. V závěru mne ještě potrápily úseky nahoru–dolů kolem přehrady Šance. Ale do Frýdlantu na vlak snazší cesta s méně nastoupanými metry nevede. I tak jich mám a kontě už přes 1500 na 85 km, takže tak akorát, pro dnešek stačilo.
