Loni jsme náš tradiční prázdninový pobyt kvůli počasí přemístili z deštivé Šumavy na prosluněnou Pálavu. Toto rozhodnutí se ukázalo jako velmi dobré (děkujeme Bohu počasí Hadymu za jeho kvalitní služby) a akce se náramně vydařila, přinesla mnoho nezapomenutelných zážitků. Slovo dalo slovo a rozhodli jsme se Pálavu v letošním roce zopakovat. Šlo tak dokonalou akci z loňského roku vůbec překonat? To se mělo brzy ukázat...

A tak jsme ve čtvrtek 18. 7. 2024 vyrazili opět do levného příjemného ubytování v Základní škole v Dolních Věstonicích v ještě větším počtu, než v předchozím roce. Pokud to ještě někdo náhodou neví, tak Hady, můj nejčastější spolucestovatel, je velký milovník vína (labužník hraničící s alkoholikem ;-) ), takže návrat do vyhlášeného regionu sliboval spoustu zábavy (již úvodní fotka naznačuje, čeho hlavně se tato akce měla týkat ;-) ). 

Již samotná cesta přes hrad Svojanov i páteční výlet ve velkém vedru přes vyhlášený Sedlec (pro someliéry - sedlecký Cabertnet Sauvignon 2019 neseženete, páč se tento ročník vůbec nestáčel) a následné incidenty na koupališti ve vápencovém lomu Jánský vrch byly velmi zajímavé, tento příběh ale pojednává o jiném výletu...

Rok se s rokem sešel a co čert nechtěl, v den svých osmáctých narozenin sobotu 20. 7. 2024 jsem se bohužel/bohudík ocitl s Horobraníky na Pálavě. Okolnosti slibovali divokou a nezapomenutelnou oslavu. První (legální) drinky, společně s okamžitým založením účtu na různorodých hazardních stránkách, následovaly ihned po odbití půlnoci. A to den ještě ani nezačal. Na tento pro mě sváteční den jsme naplánovali 100 % dokončení Mikulovské vrchoviny, návštěvu Mikulova a projití západní části hřebenovky Pálavské podkovy přes Dunajovické kopce (východní část šli někteří Horobraníci předchozího dne, my ji šli už v loňském roce).

V 8:30 jsme tedy autobusem POPRVÉ dorazili do Mikulova na nádraží, zatím nic nenasvědčovalo opakování tohoto záludného paternu. Vyrazili jsme jihozápadním směrem na krátký okruh pro dva vrcholy, Šibeniční vrch 238 se zajímavou vrcholovou skalkou se širokým výhledem na okolí a se závratnou výškou 214 m n. m., pomalu zavánějící vysokohorskou nadmořskou nemocí, polní Kóta  , kde proběhl světový přebor v hodu kamenem :-).

Následně jsme, tentokrát pěšky, přibližně v 10:00 PODRUHÉ dorazili do Mikulova. Riziko pádu do pohlcující vinné černé díry tentokrát přerostlo únosnou mez a byli jsme do této králičí nory vtaženi. 
K naší sestavě Jenda, Hady, Věrka (akce byla pod neustálým drobnohledem samotného vedení), Messi, Doyle se z daleké Ostravy pyčo přidali Balvan a Zuzana a naše setkání někteří z nás oslavili bílým vínem či střikem v místní kavárně (kde opravdu neroste břečťan...). Následně jsme se společně přesunuli na náměstí, kde probíhal jakýsi festival Národů. V tomto "walkable prostoru" (info pro dopravní nadšence, zdravíme Martin Kiesewetter) se nacházelo pódium, ale hlavně spousta stánků, které nabízely vždy jídla nějaké konkrétní kuchyně - např. Španělská, Argentinská, Guatemalská, Srbská, Ukrajinská, Valašská, Fracouzská a tak dále a tak dále. Ve zkratce řečeno, každý si zde našel na co měl zrovna chuť. Já si objednal pamlsek u argetinského stánku (nestihl jsem španělskou paellu), moje snaha zúročit rok učení se španělštiny a pokusit se něco chytrého říci však kvůli mému výpadku paměti naprosto ztroskotala :-). Pak se zde ale nacházel ještě jeden stánek, u kterého jsme strávili bezkonkurenčně nejvíce času - a sice vinařství Oříšek. Toto nové rodinné vinařství se ve vysoké místní konkurenci rozhodlo specializovat na jediné odrůdy vína - ryzlinky. Já sice vínu rozumím jako koza petrželi - tedy vůbec (ani jsem do té doby nemohl :-)). Paní byla mladá, milá, příjemná a o vínu uměla moc hezky povídat, a tak jsme u jejího stánku vypili asi 4 lahve (kdo ty kvanta měl počítat) a zajedli to buchtami z vedlejšího valašského stánku. I já musel souhlasit se znalci z našich řad a uznat, že víno bylo opravdu vynikající. Čekalo nás ale stále více než 20 km výletu tak jsme usoudili, že musíme vyrazit. Spoiler, daleko jsme nedošli...

Ovíněni, pomalu, ale jistě jsme vystoupali dlážděnou cestou na mikulovský zámek. Vypadalo to, že někteří pro ulovení kopce budou muset šplhat zámeckou zeď, ale nakonec se všem zadařilo. Na zámku se pohybovala skupina zahraničních turistů, kteří poslouchali informační výklad v angličtině. 186 centimetrů vysoký Hady se náhle rozhodl mezi tyto turisty, většinou Asiaty nevelkého vzrůstu, "nenápadně" začlenit, přidat se k jejich výpravě a zaposlouchat se do výkladu (podotýkám že střízlivý Hady tvrdí, že neumí moc anglicky). Najednou však zaujatě poslocuhal výklad o středověkých židovských ghettech a dokonce se ptal na doplňující informace :-D. No co vám budu povídat, stál tam jako pověstný kůl v plotě a byla to náramná podívaná, no posuďte sami :-) PS: bylo to strašně nápadné  https://drive.google.com/file/d/1-_3Zokkd4B4eTMLksRwJjujZGe5toz8T/view?usp=sharing 

Od zahraničních přátel jsme se odpojili a pokračovali směrem k dalším kopcům, Mikulov se ale rozhodl nás ještě nepustit. Procházeli jsme totiž kolem vyhlášeného vinařství Volařík - rozuměj vypili dvě další lahve na krásné moderní terase této budovy s výhledem na zámek.

Následně jsme museli vyrovnat žaludeční poměr alkoholu a tuků, zavítali jsme proto do Benziny ORLEN (zdravím brigádu TELMO) na klasický Hot Dog Kabanos. A tak, milé děti, jsme přibližně kolem 14:00 koněčně opustili Mikulov vstříc Dunajovickým kopcím a 20 km. Nebylo to dnes ale v Mikulově naposled...

Když jsme stanuli na Anenském vrchu 268, já a Hady jsme dokončili na 100 % Mikulovskou vrchovinu - naskytl se další důvod k oslavě, Věrka neváhala z batohu vytáhnout co jiného, než opět víno. Po trnitém slézání na silnici a nekonečné rovince jsme se konečně dostali na první kopec dunajovické části - slavnou Ořechovou horu, jejiž plody jsme v tekutém stavu dnes ochutnávali. Po karetní a vinné přestávce u zajímavého stolku a setkání s Horobraníkem jdoucím v protisměru jsme konečně zahájili tuto část trasy. Ta je většině z vás díky letošní výzvě dobře známá, a tak ji nebudu podrobněji rozepisovat. Travnatý vlnící se hřeben jak na Fatře, lemované vinicemi a jejich vůní, pyramida atd. Naše obrovské štěstí bylo, že po vedru a jasnu předchozího dne bylo v sobotu zataženo (sice dusno), a tak jsme se nemuseli potýkat s vysokými teplotami v tomto prostředí bez téměř jakéhokoliv stínu. Dařilo se nám "cutovat" cestu vinicemi - musíš si prostě najít správnou řádku a chodit/číst mezi nimi :-). A taky úhel dopadu se rovná úhel odrazu...

Nakonec jsme přesli celý hřeben a dorazili do Brodu, Brodu nad Dyjí (ne do domovského Železného). Nechtělo se nám jít přes 10 km po silnici na ubytování do Dolních Věstonic (na trase nebyl žádný další kopec...), vymysleli jsme však nový bojový plán. Nalezli jsme autobusové spojení do Dolních Věstonic s přestupem a hodinou času - a teď se podržte - v Mikulově... Omyli jsme nohy ve vodě z psí misky, občerstvili se (k překvapení ne vínovým) nápojem (já si dal malé pivo, jdu ve stopách mého táty - dopíjel jsem poslední v sudu, nakonec ale bylo zdarma...) a zmíněným autobusem dojeli POTŘETÍ tento den do Mikulova. 

Naše kroky nás samy zavedly opět k vinařství Oříšek. Strávili jsme zde další příjemné chvíle se sklenkami/lahvemi vína, pojedli, zatancovali na romskou muziku,...
Při tomto počínání jsme naverbovali dva nové Horobraníky - paní ve stánku a fajnovou trenérku/lezkyni z Prahy (jména si bohužel, možná kvůli všemu tomu vínu, již nepamatuji...)

A když byli všichni členové výpravy zdárně zpět v Dolních Věstonicích, zakončili jsme večer (stejně jako oba předchozí) ještě ve sklípku U Toníčka  a Elišky a nějaká vína dopili i v altánku před základní školou.

Sečteno podtrženo, 3x v Mikulově, spoooousta vína, 18. narozeniny, 18 kopců, už jenom nějaká ta ženská osmnáctka chyběla pro mě chyběla, jak poznamenali místní romantici. Jedno je však jisté. Na oslavu svojí plnoletosti nikdy nezapomenu...