321
Druhá výprava Dua Dementos, tedy Erika a mě na cestu kolem ČR. Před rokem jsme vyšli z Rynoltic a došli do České Kamenice, letos jsme opět začali v Rynolticích, ale vydali se na druhou stranu, na východ a došli do Harrachova.
Rok se s rokem sešel a protože v tom loňském se nám naše společné putování s Erikem po severní hranici vydařilo, rozhodli jsme se na něj navázat. Protože je Erik nedůvěřivý ke spaní pod širákem, stanem, tarpem, či čímkoliv, co nemá střechu a zdi, naplánovali jsme trasu tak, aby jsme na konci každé etapy dorazili do penzionu, kde bude sprcha, restaurace a WiFi. Sám se tomuto stylu nebráním, byť mi není přímo vlastní - jednou za rok je to příjemná změna, nemuset si hledat rovné místo bez šišek a mít možnost si večeři objednat, namísto vaření v ešusu.
Abych se zbytečně nerozepisoval o tom, jak jsme strávili cestu k horám - autem jsem se dopravili na železniční zastávku Ostašov a netrpělivě vyhlíželi vlak. Ten přijel překvapivě načas a my mohli vyrazit. Plán byl jednoduchý - první den navážeme na loňskou trasu, byť ze stejného výchozího místa, překonáme Ještědsko-Kozákovský hřbet a dojdeme k zaparkovanému autu. Ostašov je prakticky Liberec a Liberec pěšky přecháte je nesmysl. Proto se přesuneme i s automobilem do Josefova dolu do zarezervovaného penzionu a vyspíme se v posteli.
Motoráček příjemně kodrcal po trati č. 086 (Liberec - Česká Lípa) a z jeho oken bylo co pozorovat, protože hned za Libercem vjel do Kryštofova údolí. Na trati je krom jiného Novinský viadukt, na který jsme se obzvláště oba těšili a Ještědský tunel, na který jsme se nejvíc těšil já, protože tunely mám rád tak nějak všeobecně. Mimochodem, o Kryštofovu údolí napsal velmi dobrou monografii Liberecký spisovatel Vojtěch Nevrlý.
V Rynolticích, kde nás vlak vyložil a odsupěl na Českou lípu jsme pořídili stejné sefie jako vloni a hned, jak jsme udělali pár kroků směrem na východ, zastavila nás paní staniční přednostová, která měla starost o naši bezpečnost ohledně pohybu po kolejišti. Nakonec ale přimhouřila oči, což bylo dost sexy a poradila nám, že teď vlak tři hodiny nepojede a kde nejlépe z náspu slézt. Na první louce se pro mě překvapivě ukázalo, že Erik je založením akurátní muž přesných plánů a turistických značek a pohyb mimo oficiální cesty v něm vyvolává nejprve neklid a následně obsedativní paniku. Muselo pro něj být nesmírně bolestivé překonat kritických cca 300 metrů mezi lučním kvítím dosahující výšky lýtek a poletujím hmyzem po neznačené trase. Ale byl statečný a zvládl to. V duchu jsme si duělal poznámku, že mu večer koupím za odměnu čokoládu.
Když jsme tedy překonali území nikoho, v obci Jítrava jsme udělali krátkou zastávku na čerpací stanici pro doplnění tekutin a energeticky hodnotných surovin (párek v rohlíku, Coca-Cola a tři oplatky Mila) a konečně začalo stoupání. Vrcholu Vápenný (790 m n. m.) jsme se vyhnuli zkratkou po žluté, protože příliš stoupání je škodlivé na pleť a když jde kopec obejít, proč to neudělat. Na rozcestí jsme potkali dvojici starších turistů, kteří chtěli poradit nějaké zajímavé místo. Popsal jsem jim krásy cesty k Soví jeskyni podle dalšího libereckého spisovatele Miloše Zapletala, ale mám dojem, že ani vzdáleně netušili, o čem jsem mluvil.
Na rozcestí Trávník Erik spořádal energeticky výhodnou bagetu s kuřecími medailonky a to pod průhlednou záminkou, že by mu z nich prosakující mastnota mohla poškodit batoh. Já jsem svou sušenku Mila snědl zcela bez zastíracích manévrů, protože jsem obžera. Za Malým Vápenným (687 m n. m.) jsme opustili červenou značku, na kterou se na mapách už stihla nalepit řada parazitujících tras, např. E3, Hřebenovka a Via Czechia-severní a zamířili k již zmíněnému Novinskému viaduktu. Od Kaple sv. Kryštofa jsme tedy začali pozvolna klesat k Ještědskému tunelu a dohadovali se, komu asi patřily obrovské pásové stopy, které značně rozšířily lesní cestu na úroveň příjezdové komunikace k Lidlu.
V obci Novina jsme skutečně trefili tunel a dokonce jela lokálka. Na viadukt jsme se ale bohužel nedostali, protože všechny cesty k němu byly soukromé. Obdivovali jsme ho tedy alespoň zespodu, spolu s polským motorkářským gangem. K potrhání bylo, když se drsně vypadající Hell´s Angels dorozumívali pšoukacím polským dialektem.
Naše další cesta vedla proti prou Rokytky a Erik nabyl dojmu, že nás čeká rovinatý úsek, na jehož konci bude další rovinatý úsek až do Ostašova k našemu automobilu. Pokusil jsem se mu vysvětlit, jak fungují vrstevnice, ale trval si na svém. Dokonce i ve chvíli, kdy už jsme notnou dobu prudce stoupali k Černé hoře (811 m n. m.). Když jsme pak zase klesali k autu, už byl lehce nalomený. V penzionu jsem vytuhnul hned po chutné večeři.
trasa: 19,2 km nastoupáno: 642 m sklesáno: 556 m
trasa Rynoltice - Ostašov na mapy.cz
(kliknutím na QR kód se mapa otevře v novém okně)
Kvůli mé nespavosti jsme vstali brzy a dali si rautovou snídani, připravenou s láskou naší milou paní vrchní (někteří posnídali, někteří ztláskali všechno, co bylo v dohledu a já to nebyl). Pěšky jsme se přesunuli na železniční zastávku a po krátkém souboji s aplikací ČD dokonce zakoupili lístek. Vlak přijel víceméně včas - ostatně všechny spoje, kterými jsme tu po železnici jeli jezdily podle jízdního řádu a byly to víceméně pohodlné vozy.
Časem jsme se dokodrcali do Liberce, kopli do sebe zmrzlinu a tramvají po třech kolejích dojeli až k místní ZOO. A začalo stoupání, které prakticky nekončilo, protože za každým dílčím kopcem číhaly nejméně dva další, větší. Česká chalupa v prvním sedle měla zavřeno, takže první možnost doplnit tekutiny byla až v Bedřichově, v sedle Maliník. Nepříjemný jako prdel tam byli. Taky jsme cestou viděli malýho datlíka nebo strakapouda, čímž mu teď věnuju vzpomínku s přáním, aby to křídlo rozchodil a nesežrala ho liška.
Po krátkém bloudění Bedřichovem a lehkém obědě na místním parkovišti jsme se vydali kolem proslavené padesátky lesním stoupání na vrchol Nekras (859 m n. m.). Cestu nám zpříjemňovaly dřevěné skulptury neznámého lidového umělce, z nichž nejpovedenější byl asi hříbek. Ostatní, náročnější výjevy, jako třeba liška, veverka, divoké prase a myslivec souložící s jelenem připomínaly spíše nějakou ošklivou nehodu s motorovou pilou.
Když jsme se dostatečně rozhlédli z věže rozhledny Královka, vydali jsme se k přehradě. Před hrází došlo k přátelskému rozkolu ve výpravě, kdy Erik šel po značce delší trasou, já romantickou lesní pěšinou kratší trasou. Po cestě jsem potkal tři nadržené bloncky ze Švédska, ale to sem píšu jenom proto, abych ho nasral. Sešli jsme se u hráze vodní nádrže Josefův důl a v ten slavný okamžik došlo k neuvěřitelné věci - Erik se nechal přesvědčit, že do Josefova dolu sejdeme po NEZNAČENÉ cestě.
Ta vedla kaňonem říčky Kamenice, která byla úplně bez vody, protože hladina přehrady byla nízko (Erik). Nebo příjemně zurčela přes kameny, protože přehradní nádrže nemívají výhradně horní přepad, ale i dolní výpusť (realita). Byl to velký sestup, ale bylo na co se dívat. Průchod Josefovým dolem byl dlouhý, ale zpestřený svatbou, skrz kterou vedla turistická značka, což nepotkáte každý den. Večer jsme si udělali za penzionem s laskavým přispěním paní majitelky ohníček, opekli buřty a vedli několikahodinovou debatu s dvěma malými kluky o tom, proč se nekope do červených dodávek a je výhodnější se ve škole učit, než být za blbečka.
trasa: 14.4 km nastoupáno: 534 m sklesáno: 364 m
trasa ZOO Liberec - Josefův důl na mapy.cz
(kliknutím na QR kód se mapa otevře na nové stránce)
neděle, 4. června 2023 - Asfaltovým peklem podél Jizery
Vstávali jsme ještě dřív, než včera, protože byla potřeba odvézt auto do Harrachova a stihnout vlak. Tím pádem jsme mohli pomoci s přípravou ranního snídaňového rautu, což nás velmi bavilo a mohli jsme potjamu užďobávat. Po rozloučení se s personálem, se kterým nám bylo opravdu příjemno, jsme tedy nahodili motor a vyjeli na východ.
Přes hory a doly, přejezd, most, opravu silnice a Kořenov jsme se dostali s jedním blouděním až na nádraží, kde jsme chvíli počkali a jelo se. Erik při průjezdu tunelem zkonstatoval, že je nějaký dlouhý a že do něj asi nevleze, s čímž jsem mu nakonec dal za pravdu, i když původně jsem do něj na cestě zpět vlézt chtěl a tímto neuváženým činem si zkrátit cestu. Trať byla příjemná, neustále v zářezech, tunelech, nebo na mostech a za necelou hodinu jsme byli zpátky v Josefově dole a hur hur hur nahoru do hor.
Během dlouhého stoupání k protržené hrázi jsme potkali čtveřici mladých lidí, z nichž jedna mladá lida byla Zuzka z Domaslavského spolku, protože svět je malý. Srdečně jsme se pozdravili, ale na výměnu korálků nedošlo. Vyšplhali jsme tedy ke hrázi a dali si v samoobslužném kiosku s nasranou ženskou a o něco míň nasraným chlapem pivo a kofolu. Byla tam velká spousta cyklistů na elektrokolech, jednu dvojici jsem navedl zpět na správnou cestu a uchránil je od pekla zkratky, kterou se zamýšleli vydat.
Následovalo další a další stoupání k Jizerce nad přehradní nádrží Souš, která byla skutečně z jednoho místa trochu v dálce vidět. Na Jizerce jsme se občerstvili (já) a přežrali (Erik) v chatě Pyramida. Vystoupali jsme kolem vrchu Bukovec (1005 m n. m.) na pralouku a zde došlo k druhému přátelskému rozkolu ve výpravě podle prakticky stejného scénáře, jako minule. Seběhl jsem dolů a asi deset minut na Erika počkal u rozcestníku.
Další cesta vedla asfaltovým peklem lesní cesty podél Jizery. Čím hezčí výhledy na řeku, tím blbější cesta - pořád po asfaltu a nekončilo to. Nakonec jsme ale došli až k mostu, který nešel kvůli vegetaci nijak zvlášť dobře vyfotit a pokračovali po červené na nádraží. V hospodě pod nádražím nám týpek tvrdil, že to hravě vyběhneme za cca 20 minut, takže jsme to dali rychlou chůzí za osm, abychom si dokázali... vlastně už nevím co, ale něco to bylo. U nádraží se nás pak pokusila dvě malá cikáňata obrat o peníze požadavkem na zaplacení parkovného, ale ignorovali jsme jak je, tak jejich tlustého otčíma v teplákách a tílku.
Domů jsme dojeli kolem sedmé hodiny.
trasa: 19,1 km nastoupáno: 652 m sklesáno: 488 m
trasa Josefův důl - Harrachov na mapy.cz
(kliknutím na QR kód se mapa otevře na nové stránce)
Malá poznámka pro ty, kteří by chtěli o Jizerských horách vědět víc a v možná ne tolik známých souvislostech. Na Jizerce stával legendární Hnojový dům (dnes tam stojí stále, ale to už je ten nový, znovu po požáru postavený). Jeho majitelem byl neméně legendární Gustav Ginzel. Pokud o něm chcete vědět víc, přečtěte si knížku Podivín, který okrášlil svět od Jana Šebelky. Nedaleko míval (a možná ještě má) svou chalupu Vojtěch Nevrlý, o kterém jsem se zmínil už na začátku deníku - spisovatel, tramp, skaut a autor "tulácké bible", Karpatských her. a především Velké knihy o Jizerských horách. Oba pánové se znali, přátelili a podnikli spolu množství výprav po celých Jizerkách. Vojtěch Nevrlý dva roky vedl skautský oddíl s dalším již zmíněným spisovatelem, Zdeňkem Zapletalem, mimo jiné autorem čtyřdílné knihy "Hry v přírodě / na hřišti / v lese / ve městě" a mnoha dalších (například "Sedmička" a navazující "Ostrov přátelství"). Svou chalupu tu měl i komunistický předák Lubomír Štrougal. Ten svou intervencí na žádost Gustava Ginzela zajistil speciální křídový papír pro fotografickou knihu o Jizerských horách výměnou za to, že do ní napsal předmluvu (mimochodem je to vcelku dobrý text). Gustav Ginzel se objevil dokonce ve filmu Cesta pustým lesem režiséra Ivana Vojnára a můžete se o něm dočíst i málo známé knížce V ledu a ohni And od Blahoslava Brauna o expedici Cotopaxi 1972. Další s Jizerkami související odbočkou je pak přírodovědec Marcel Safír, se kterým Vojtěch Nevrlý strávil celé léto na Slovensku a napsal o tom krásnou knížečku Cestovní zpráva čarodějova učně. Všechny tyhle knihy jsem po návratu z Jizerek vypátral a přečetl, protože sama Jizerka na mě velmi silně zapůsobila a chtěl jsem vědět víc, možná těm, kteří to mají podobně ušetřím tímhle odstavcem trochu pátrání :)
Výpravy Dua Dementos:
