Vyrazili jsme ze základního tábora v obci Rokytá, který se nacházel v nadmořské výšce 310 m n. m. Celou trasu jsme si svědomitě naplánovali - na ty 2 km vzdušnou čarou jsme si nechali i časovou rezervu. Půl hodina musí stačit. Další půl hodina zpátky do základního tábora k obecnímu úřadu. Hned na začátku ale začaly problémy. Cesta byla v opravdu špatném stavu. 
Na ledu jsme našli i stopy předchozí expedice - děsivý zážitek. Až pak jsme zjistili, že se jednalo o červenou řepu. Začaly nám docházet i zásoby jídla a vody - nevzali jsme si sebou totiž vůbec nic. Kdo by sebou kvůli té hodině něco tahal. Do toho se přihnal doslova blizard. V tu chvíli jsme si uvědomili, že jsme podcenili i oblečení. Rukavice to opravdu chtělo. Ale pokračujeme dál, nic nás nemůže zastavit.
Když jsme se konečně dostali k hranici lesa, čekalo nás další nepříjemné zjištění. Kdo měl sakra na starosti sledování vrstevnic. Před námi zela rokle ohraničená strmými skálami. Co teď? Obejít jí by trvalo opravdu dlouho a nás už trápila zima a hlad. Naštěstí (díky našim stopařským schopnostem) jsme objevili stezku vyšlapanou zvěří. Pouštíme se po ní. Srnky to možná zvládnou, ale my se boříme do sněhu, zakopáváme přes větve a modlíme se, aby tohle peklo už skončilo.
Na dně rokle jsme zvedli hlavu a teprve teď si uvědomili, co nás ještě čeká. Jenže cíl už je blízko - naše odhodlání je obrovské. Škrábeme se do kopce, chvílemi doslova po čtyřech. Ještě kousek - aplikace ukazuje 360 metrů. To dáme. 130 metrů - blížíme se k vrcholu. Co je zase tohle? Před námi houští a rozrytá země od prasat - to nám ještě chybělo. Takhle blízko vrcholu to nevzdáme. Zmrzlí, hladoví, mokří, poškrábaní staneme po hodině na vrcholu Orlí. Je to tam. Ten pocit se nedá popsat. Máme to za sebou. Sakra, nemáme - ještě se musíme dostat zpátky.
Po dlouhé době (čas už jsme ani nesledovali) jsme konečně doklopýtali do základního tábora. Přežili jsme a můžeme vám tak předat svědectví o naší strastiplné expedici na vrchol Orlí.
Tak zase někdy příště a Horobraní zdar :)
Hady a Jenda
