Většina z vás asi čeká, že hlavním cílem naší cesty bylo "žlucení" kopečků kolem Víru - přece jenom jsme na Horobraní. Omyl. Dva hlavní důvody se jmenují Ledová a Jezerní stěna. Jedná se o moc hezké ferratky obtížnosti B/C, které jsou naprosto ideální pro začínají lezce. 

Na místo jsme dorazili v pátek odpoledne, rychle se ubytovali (doporučuju místní turistickou ubytovnu) a vyrazili zdolat Leodvou stěnu. Pro některé členy výpravy to byla životní premiéra, ale všichni to bez problémů zvládli. A proto jsme hned vyrazili na Jezerní stěnu, která je možná o něco jednodušší. 

Ale nebojte se, hned druhý den přišlo na řadu Horobraní. Čekal nás nádherný 30ti kilometrový okruh, který nám dokonale vyprojektovala Jana z Vysočiny (velké díky Jani). První kopec dne se započítával do zvířátkové výzvy - jmenoval se Jelence. Byl odtamtud nádherný výhled na zákruty vodní nádrže Vír. Ale ještě hezčí výhled byl z rozhledny Karasín, ležící jen pár set metrů od Zadní skály. 

Dálším cílem byl vrcholek Archanděl, tyčící se nad vesničkou Vítochov. Na jeho vrcholku se nachází malebný kamenný kostelík Sv. Michaela. 

Ale žádná výprava se neobejde problémů. Výjimkou nebyla ani ta naše. Někteří členové totiž podcenili přípravu, především co se zásob týká - tím myslím tekuté zásoby. Jenže co dělat, ve Vítochově chystali oslavu padesátých narozenin místního starosty a ve Ždánicích byl jediný obchod - jenže kdo by potřeboval Vlasové studio. Pro zdárné a pohodové pokračování výletu bylo potřeba "vysomrovat" jedno Starobahno (tímto bych chtěl poděkovat neskutečně ochotným místním obyvatelům). 

Dál nás čekalo dobývání zbytku hradu Aušperk a především překročení říčky Bytřice - a to hned 3x. Do teď nám není jasné, jak ji ta rodinka, která šla proti nám, mohla překonat suchou nohou. Možná použili podobnou techniku jako my. 

Teď už se jen doplazit na Zubštejn, kde nás měla čekat odměna v podobě kávy a chmelového nektaru. Kdo už na Zubštejně byl, tak moc dobře ví, že tam nic takového není - my už to teď víme taky. Tímto bych se chtěl omluvit všem natěšeným členům výpravy. 

Z okolních hradů už nám zbýval jen Pyšolec. Tady jsme potkali místní nadšence, kteří se snaží hrad zrekonstruovat a také zde provádějí archeologický průzkum. Museli jsme uznat, že odvádějí moc dobrou práci. No posuďte sami.

Teď už nás čekal jen setup zpátky do Víru, kde jsme okamžitě zapadli do stejnojmenné restaurace u splavu. Pokud budete mít cestu kolem (a dostatek trpělivosti), určitě tam zajděte. Je to asi první podnik, kde dostanete palačinky a kafe dřív než pivo. A ještě jedna rada - radši obsluhu nekomentujte, má opravdu dobrý sluch. To obsluha ve Vagón bowlingu byla příjemnější a ochotnější. Skvěle jsme si zahráli, najedli a především pobavili - byl to super večer. 

V neděli byly na programu Toulovcovy Maštale. Kdybych nevěděl, že jsme kdesi v Pardubickém kraji, připadal bych si jako u nás doma v Českém Ráji. Je to opravdu nádherné místo plné pískovcových skalních útvarů, jeskyní a tajemných chodeb. Jenom si dejte pozor na omezení vstupu ;) Hned vedle najdete i Toulovcovu rozhlednu, odkud při dobré viditelnosti uvidíte Orlické hory a prý i Krkonoše. 

Díky za skvělou společnost Martině, Pavlovi z Plzně, Doylovi a Balvanovi + "nehoro" Báře a Petrovi.