Týdenní předpověď hlásila vysoké teploty, riziko bouřek a přívalových dešťů, zkrátka počasí jak malované na plnění Hostýnského horala. K tomu nečekaně 3 volné dny a bylo rozhodnuto. Jede se do Vsetína.
Rozhodnutí jet bezmála 390 km od domova, sebrat pár kopců, není jen tak, musí to za to stát. Během noční jsem naplánoval trasu, která v součtu dala 240 km, nějakých 7000 metrů výškových a přes 90 kopců, no čísla to bláznivá ale držel jsem se motta, musí to stát zato.
Nachystal jsem jízdní kolo a zabalil si vybavení na přežití. Ráno následující den stačilo jen rychle předat službu skočit do auta a vyrazit do Vsetína. Nutno podotknout, že menší nedostatek spánku mi paradoxně dodal na nebojácnosti a odhodlání vše zvládnout.
Ve Vsetíně jsem našel sídliště, zaparkoval auto, zaběhnul do sámošky pro energii sbalenou na cesty a v 12:00 hodin, při teplotě 35 °C vyrazil vstříc novým zážitkům. Nikdy jsem ve Vsetíně nebyl a okolí neznal, o to víc jsem se těšil. Musím konstatovat, že rozhýbat ztuhlá kolena po 4 hodinách sezení v autě je dost namáhavé a bolavé. Po chvíli jsem se rozhýbal a svištěl na kole, co mi cesty umožnily, takže sakra pomalu a možná i víc kolo tlačil, než na něm jezdil. Své závodnické ego jsem musel uklidňovat tím, že jsem tam kvůli kopcům, kochání se krajinou, rychlost není důležitá.
Po opuštění Vsetína ruch města zmizel, otevřela se přede mnou nádherná zvlněná krajina, plná osamocených usedlostí s dobytkem, a já si užíval klid, který na mě přenášela. Chvílemi jsem přestával vnímat, že jsem se stal v místních lesích vítanou potravou krvežíznivého hmyzu.
Večer po setmění jsem pokračoval s myšlenkou, že ulovím nějaký kopec do noční výzvy. Zjistil jsem však, že nemám držák na přední světlo, náhle se cesta stala o to dobrodružnější. Naštěstí sebou vozím pro nouzové případy čelovku, která mě zachránila. A já si sebral 3 kopce po 22:00 hodině. Na vykácené mýtince jsem našel přístřešek a rozhodl, se přespat. Rozložil jsem karimatku a zavrtal do spacáku, noc byla krásně teplá a díky nízkému světelnému smogu i krásný výhled na hvězdy. Tyto chvíle si nesmírně užívám.
Ráno mě budil východ slunce a já se cítil výborně vyspaný a připravený na sbírání dalších kopců. Během celého výletu jsem ocenil všudypřítomné studánky, kde se dalo doplnit vodu a osvěžit se, s ohledem k vysokým teplotám nezbytnost. Do podvečerních hodin jsem si užíval vysokých teplot a těšil se na každý úsek s trochu stínu. Kolem 18: 00 hodiny přišla první bouřka, normálně bych začal hledat pláštěnku, jenže teď bouřka byla vítaným osvěžením a já si užíval každé kapky, která dopadala na mou pokožku a chladila přehřáté tělo. Bouřka byla krátká ale intenzivní a poskytla příjemné osvěžení. Já dál pokračoval ve sbírání kopců. K večeru jsem zjistil, že při plánování jsem zapomněl na kopec do výzvy a operativně přeplánoval trasu. Nemohl jsem dopustit, abych nesplnil výzvu kvůli jednomu vrcholu. Do zdejších krajin se letos nevrátím. Musel jsem se rozloučit s několika dalšími naplánovanými kopci. Nutno podotknout, že už v té době jsem si plně uvědomoval náročnost trasy, spalující slunce mi ubíralo tolik sil a bylo nevyhnutelné množství kopců redukovat, abych se stihnul vrátit do práce.
Největší zážitek dne mě však teprve čekal. S postupujícím večerem bylo jasné, že přijde silná bouřka, nezbývalo nic jiného než najít přístřešek na přečkání, na mapy.cz jsem našel pěknou pergolu a rychle vyrazil k ní. Než začalo pršet, podařilo se mi k ní dojet. Omyl jsem se, převléknul a pomalu si chystal večeři, když v tom to přišlo, takovou bouřku jsem při spaní venku ještě nikdy nezažil. K mé smůle foukal silný boční vítr a bylo úplně jedno, že jsem pod střechou, v tu ránu jsem si připadal jako bych stál ve sprše, stihnul jsem přes sebe hodit pláštěnku, abych alespoň horní část těla udržel v suchu, vítr byl tak silný, že mi začalo odlétat všechno oblečení, helma i nachystaná večeře a já běhal po polích a chytal věci. Když se mi podařilo posbírat věci. Všimnul jsem si, že mi vítr pomalu odsouvá po zemi kolo, no co vám budu povídat zážitek náramný, po pochytaní všech věcí, jsem si na ně sedl, rukama držel kolo, zády proti větru a čekal až ta sranda trochu poleví. Trvalo to přibližně 1,5 hodiny, já měl pocit, že tam sedím věčnost. Vítr se trochu uklidnil a já si mohl rozbalit spaní, naštěstí jsem sebou měl žďárák, který mě ochránil od nepříjemného profouknutí s dotěrného deště. Usnul jsem jako malé dítě. Ráno mě budilo silné slunce, které dalo tušit, že dnešní den bude opět velmi horký. Ponožky ani večeři jsem už nenašel.
Obléknout se ráno do mokrého oblečení nebylo příjemné ale teplé počasí mě rychle usušilo a odpoledne vzpomínal, jak bylo příjemné, když ráno tak krásně chladilo. Nakonec se mi podařilo dosbírat všechny kopce do výzvy a s hrdostí, se stát držitelem Hostýnského horala. Ve Vsetíně jsem si pak dopřál osvěžující koupel v Bečvě a byl středem pozornosti místních obyvatel, asi není obvyklé se zde v Bečvě koupat, ale bylo mi to jedno, já si to užíval. Nakonec se mi podařilo posbírat něco kolem 60 kopců. Místní krajinu jsem si neuvěřitelně užil a těším se až bude možnost zase zavítat. Samozřejmě to nebylo jen o kopcích a já prohlédnul všechny zříceniny, co po cestě jsou, Valašský orloj jsem si nemohl nechat ujít ani bizarní Čunkovi buňko-domky.
Návštěvu doporučuji, nejsou to sice ty největší hory, ale to jim na kráse vůbec neubírá. Děkuji všem, kteří si udělali čas a přečetli si text starého dyslektika s pozdravem Radek
