Každý rok jsem měl nějaký výlet, kde jsem si splnil něco, o co jsem dlouho usiloval, nebo překonal jinou překážku, a následně na to byl náležitě hrdý. Říkám tomu překonání svého Nemesisu. V roce 2024 to byl Suchý a hřeben Malé Fatry sám během nedělního dopoledne před odjezdem, loni celý rekordní srpen a zejména krkonošská hřebenovka, kterou jsem dlouho odkládal. I letos už pár takových bylo – Plešivec a dokončení Krkonoš na 100 % či Salatín a celkově Tatry.

Když jsem na začátku roku viděl nové výzvy, hned mi do oka padla výzva Výšinář. Nížináře máme každý rok, tak proč se nezaměřit i na vyšší hory? Navíc nějaká obtížnější výzva, jako před tím byly 50 kopců za 24 h, Dvacetičtyřhodinovka (kopec v každé hodině během jednoho dne) nebo Noční horal, Horská postupka apod. tu za mě trochu chyběly. Proto jsem si řekl, že bych rád zase posunul svoji nejvyšší horu – (2022 – Sněžka 1603 m, 2024 - Grosser Pyhrgas 2244 m, 2025 – Alpspitze 2628 m).

Upřímně jsem myslel, že pro mě bude problém nasbírat těch 14 dvoutisícovek, které jsou ke splnění této výzvy také potřeba. Když jsme jich ale během úžasného srpnového prodlouženého víkendu v Západních Tatrách s Doylem a Messim posbírali přes 20, už mi přišlo škoda třetí úroveň nedotáhnout, když chyběla už „jen“ ta třítisícovka.

Ankogel byl původně v plánu již v průběhu července s Pavlem z Plzně a Hindym, kvůli nepříznivému výhledu počasí z toho ale sešlo (spoiler allert – nebude to poprvé). Hledal jsem jinou dostupnou třítisícovku bez osobního automobilu, vzhledem ke své poloze na hlavní železniční trati Salzburg – Villach, blízkosti civilizace i přítomnosti lanovky kvůli různým variacím trasy stále jevil jako nejpřijatelnější varianta. Navíc je zde předvrchol Kleiner Ankogel s výškou 3096 m, což pro splnění výzvy také stačí. 

Chtěl jsem vyrazit s dlouholetým kamarádem z gymnázia. Celé léto jsme mluvili o tom, že podnikneme nějaký větší společný výlet, ale každý byl někde jinde a moc se to časově nescházelo. Dokonce jsme mluvili o tom, že bychom se pokusili o řecký Olymp. To by sice bylo nádherné, avšak logisticky velmi komplikované a drahé.  Proto jsem kamaráda přesvědčil na Ankogel. Přibližně na konci srpna jsme se dohodli na termín 10-11. 9. Ve dnech pondělí až středa jsem pracoval na poloviční úvazek na Finančním úřadě pro Středočeský kraj, proto takto na čtvrtek a pátek. Samozřejmě, počasí se takto dlouho dopředu nedalo předpovědět.

Tak jsem se pustil do plánování, vymyslel jsem trasu, našel jízdenky, ubytování apod. Vypadalo to sice na bleskovou, podle mého však zvládnutelnou akci. Vycházelo to na 3200 Kč na osobu, což mi přišlo jako velice solidní. Bohužel, v tento moment jsem podlehl pocitu, že vše musím co nejrychleji objednat, protože levné nabídky jízdenek i ubytování rychle mizely. Tak jsem vše nakoupil za oba dva. Nepočkal jsem na kamarádovo potvrzení, že opravdu jedeme (i když např. Hady, Lucinka, Messi či Doyle to mají nastavené tak, že se jednou řekne a pak to platí, plány se ruší jen v naprosto výjimečných případech, a za to si jich vážím). Když jsem kamarádovi představil výslednou trasu, dostal strach. Částečně se to dá pochopit, protože nemá tolik zkušeností s horami a nevlastní potřebné vybavení, ale to by se dalo napravit. Nebudu lhát, že mě to nezklamalo, protože kamarád potřebnou fyzičku má, a navíc to plánování taky zabere spoustu času úsilí a energie, to mnozí z vás jistě vědí. Ale nedalo se nic dělat. Jal jsem se vše stornovat a hledat plán B. Ubytování původně peníze vrátit nechtělo (za krásných cca 2000 Kč na noc se snídaní), když jsem však doložil zakoupené storno pojištění částku vrátili. FlixBus má snadnou změnu cestujících, jízdenek apod., dá se změnit na jiný termín velice pohodlně, když však jízdenku zrušíte, nevrátí vám peníze, nýbrž vystaví voucher na jejich služby v dané hodnotě. Do roku 2031 to snad uplatním 😉. Rakouské dráhy ÖBB předem deklarovaly, že storno je pouze 50 % ceny. Zde jsem tedy přišel o 45 €. České dráhy deklarovaly vrácení peněz do dvou měsíců (mimo poplatek 70 Kč), nevypadalo to, ale v době psaní článku už peníze dorazily. 

Začal jsem hledat nového parťáka, protože jsem na takovouto cestu nechtěl jet sám. Napsal jsem příspěvek do několika horských facebookových skupin (možná jste zaznamenali) a i do messengerové skupiny v rámci vysokoškolských kolejí. Hledal jsem někoho, kdo by mohl v původním termínu, abych případně nemusel rušit úplně vše. K mému překvapení několik lidí skutečně odpovědělo, včetně např. zkušeného horobraníka a alpského chodce Míry Černého. Z facebookových skupin většinou lidé po prvotním kontaktu dále nekomunikovali. Z kolejní skupiny se ozval student mé VŠE Adam. Nemohl sice v původním termínu, mohl však v čase 13-15. 9. Když jsem se nad tím zamyslel, tak pro mě vlastně termín byl i lepší, protože 10. 9. mělo proběhnout plánované školení k potenciální brigádě v chemičce ORLEN v Litvínově, navíc mi v práci zbýval jeden den dovolené na vyčerpání. Předpověď počasí na původní termín se navíc zpřesnila a vypadala hrůzostrašně, přes hory měla přecházet studená fronta s velkým množstvím deště i bouřek. 

Tak jsme společně s Adamem začali plánovat na nový termín. Nalezli jsme „Včasnou jízdenku Evropa“, kde pro jednoho studenta byla cena z Prahy až do Mallnitz-Obervellach neskutečně levných 460 Kč. Pro dva to bylo za 1184 Kč. Jediným problémem byly velmi krátké časy na přestup, obzvláště ten v Linzi, kde na něj bylo pouhých 6 minut. Na jízdence bylo uvedeno, že se musí použít konkrétní vlaky, ale v případě zpoždění měla platit i na následující spoje daných dopravců. Nalezli jsme jiný hotel za 2400 Kč na noc opět i se snídaní. Já jsem počítal s tím, že v pondělí proběhne výstup, vlakem se přesunu do Salzburgu a odtud (ne však z hlavního, nýbrž z autobusového stanoviště Süd) nočním FlixBusem do Prahy abych ráno mohl rovnou do práce. Možná to bylo příliš uzavřené vidění situace v mezích tak jak jsem to plánoval původně a ne úplně vhodné, loni jsem nočním Flixem jel do i ze Slovinska, a rána byla vždy velmi krušná :-D.  Opět jsem si koupil jízdenku ÖBB za 20 €, tentokrát bez možnosti storna. Adam chtěl v Rakousku strávit dvě noci, když už bychom jeli takovou dálku. Byl ochoten si zaplatit druhou noc v hotelu, i kdyby u beze mě a zaplatit si plnou cenu. V úterý chtěl odjíždět kolem desáté dopoledne, aby večer mohl být na jiné domluvené aktivity v Praze. 

Tak jsme to tedy takto naplánovali a opět objednali. Každý den jsem sledoval předpověď na pondělí, kdy měl proběhnout hlavní výstup na (Kleiner) Ankogel. A bylo to jak na houpačce. Jeden den slunečno s drobným množstvím mraků, další den se v aplikaci objevily všechny 4 symboly – slunce, mrak, déšť i bouřka najednou – a vyber si…Pro Pavla z Plzně, se kterým jsem to konzultoval, podotýkám že to NEBYLO jasné jak to bude, vypadalo to nadějně, že by se to přeci jen nějak dalo, až tak den max den a půl před odjezdem upřesnili, že dopoledne opravdu bude pršet, odpoledne se ale oblačnost měla protrhávat. A v úterý byla dlouhodobě předpověď na krásné, jasné počasí.

Tak jsme tedy v neděli 13. 9. před půl jednou odpoledne vyrazili z Prahy. Ukázalo se, že Adama jsem už dříve potkal během večerů deskových her na kolejích Jižní Město. V Budějovicích jsem se krátkého přestupu z pražského IC na Sp/Os směr Linz nebál, ten bývá zajištěn. I do Linze jsme nakonec dojeli na čas a rizikový přestup na expres (plný dvoupatrový vlak) jsme v pořádku stihli. V Salzburgu už bylo na přestup pohodových 15 minut, vlaky v Rakousku jezdí krásně na čas. Následující vlak do Mallnitz-Obervellach bylo dokonce slavné německé ICE ze Stuttgartu až do Grazu. Již ta tmy jsme přijeli do krásného horského údolního městečka Mallnitz, převzali jsme klíče ze schránky a ubytovali se v hotelu. Obloha byla zatažená a foukal vítr. Začal jsem si pohrávat s myšlenkou přeložení výstupu na úterý. Zdálo se to jako jediná logická varianta v dané situaci, nevěděl jsem však, jak situaci vyřeším v práci, protože dovolenou jsem pondělkem měl již vyčerpanou. Ulehali jsme tedy s vědomím, že v pondělí nahoru nepůjdeme, že se v klidu vyspíme a nasnídáme. Hotel byl krásný, měli jsme dvě místnosti, v jedné velká postel, v druhé gauč s televizí a stolek se židlemi, nechyběla vybavená kuchyňka, a dokonce ani balkon s výhledem na typické rakouské městečko a údolí. Myslím si, že takto výhodná cena byla jen z důvodu že termín byl mimo hlavní letní a zimní turistické sezóny. 

Ráno jsme tedy nikam nespěchali a v klidu se nasnídali. Od hotelu jsme obdrželi „Gästekarte“ – slevové karty pro hotelové hosty. Díky tomu jsme mohli zavítat do místního muzea Vysokých Taur se vstupem zdarma. Muzeum bylo krásné, moderní a interaktivní a i když německy umím, ocenil jsem popisky i v angličtině. Po muzeu jsme opět zavítali do místní Billy, celkově třikrát za daný den (jak Mikulov 2024, viz můj jiný příběh, kdo ví ten ví 😉). Neměli jsme moc co dělat, tak jsme se vydali na pohodovou procházku údolím Seebachtal až na jeho kopec na chatu Schwussnerhütte. Jak v horách pokaždé někam spěchám, tak tentokrát jsem si pohledy na Stappitzer See nebo 5 vodopádů na jednom místě opravdu vychutnával. U lanovky se potvrdilo, že počasí bylo opravdu špatné, neboť lanovka byla celý den mimo provoz. Pohodovou procházkou za uvědomělých rozhovorů o životě výchově dětí apod. jsme došly až na zmíněnou chatu. Chata pěkná, ceny za občerstvení už tak přívětivé nebyly. Adam si naporoučel několik pokrmů celkem za 40 € (ani to pak nedojedl a já to klasicky musel finišovat 😉). Já si neochotně dal nějaký chleba za 9 €. Vychvalovali to na několik řádků jaká je to místní specialita, a reálně to byl chleba se (skoro)taveným sýrem bruh. Kdo mě zná, ví že já tavený sýr od pobytu v nemocnici moc nemusím. Narozdíl od Adama ale jídlem neplýtvám a snědl jsem to. Vyzkoušel jsem pšeničné pivo, ale netakticky jsem si dal malé za 5 € když velké stálo 6 €. Pivo bylo dobré a atmosféra příjemná. Procvičil jsem si svoji německou mluvu, a docela mi to naskakovalo, 8 let drilu na gymplu + jeden na VŠ se jen tak nezapomene (zdravíme paní Havlovou a Janatovou, RIP Lenka Sejnová…). Budu se snažit v němčině při studiu i nadále pokračovat, protože by byla škoda to vše zapomenout. Jedna skupinka mužů na sobě dokonce měla tradiční Lederhose. 

Vydali jsme se na stejnou cestu zpět. U jezera jsme ještě nahlédli do „srubu/posedu“ – krásný výhled na jezero, tam by se dalo i (pře)spat, i když v Rakousku se venku oficiálně nesmí. Celý den bych prostě shrnul anglickým výrazem „fucking around“ – loudání se po údolí a čekání na příjemnější počasí. V práci (kde v mezičase toto píšu 😉) jsem se domluvil, že na úterý využiji neplacené volno. Zároveň se mi trochu ulevilo, neboť jsem zrušil zmiňovanou ORLEN brigádu s drastickým časem odjezdu 2:30 z Prahy a návratem po půnoci. Byla v kolizi se seznamovacím kurzem UZEL od vysoké školy ČVUT, kam od nového semestru rovněž nastupuji – takže si kurz budu moct vychutnat v jeho plné výši…Usínali jsme s vědomím, že Adam druhý den pojede domů a já se pokusím o solo výstup nyní již definitivně pouze na Kleiner Ankogel (já teda na povlečeném gauči, poté co si Adam otravně vyprosil na recepční, aby nám povlékla druhou postel…). Cenu za obě noci jsme si tedy podělili. PS: Adam ještě ráno před odjezdem využil hotelovou saunu.

Po večerní prokrastinaci tedy nadešel den D. Po večeři v podobě polévkových těstovin z Billy a možná i kvůli nervozitě jsem během snídaně téměř vůbec neměl hlad. Plán byl následující: v 8:24 jet autobusem, který má být v 8:30 u dolní stanice lanovky, která ale odjíždí též v 8:30. Ochotná paní recepční volala na lanovku a ptala se, jestli je šance že bych ji v daném čase mohl stihnout. Prý když jede málo lidí tak mohou minutku počkat. Tak jsem tedy vyrazil, na zastávce dva starší pánové. Jenže autobus jel plný, navíc na dalších zastávkách nastupovali další lidé a dokonce celá školní třída a bylo zřejmé, že lanovku 8:30 nestihnu. Díky Gästekarte byla jízda autobusem zdarma, měla být i sleva na lanovku, ale ta platí pouze na jednosměrnou jízdu, nikoliv zpáteční. Koupil jsem si tedy lanovku do poloviční stanice za 28 €. Plán byl takový, že jsem nejpozději v 15:00 musel odjíždět z poloviční zpět do údolí, abych stihnul autobus 15:30 a následně vlak z Mallnitz v 16:15. Opět jsem si koupil Včasnou jízdenku až do Prahy za 426 Kč, tentokrát s bezpečnějšími přestupy a expresem z Linze do Prahy namísto dvou vlaků, ale i tak jsem to musel stíhat, abych se vůbec do Prahy nějak dostal a vyspal se. 

Další kabina lanovky (typu Ještěd, naštěstí s jiným výsledkem 😉) tedy jela až v 9:00. V 9:15 jsem vyrážel na cestu. V plánu bylo dát kromě touženého Malého Ankogelu ještě Arnoldhöhe, která je relativně při cestě a jednalo by se o novou oblast. Mapy.cz, které mám nastavené na svojí rychlost chůze, říkali čas cesty 5:45 h, což byl přesně maximální čas co jsem si mohl dovolit. Začal jsem tedy stoupat. Nádherný den bez jediného mráčku, ani ne moc větru. Svižným tempem jsem vystoupal na ikonický Hannoverhaus, který jsem zvažoval jako celoprázdninovou brigádu minulý rok. Nakonec z toho sešlo, a vlastně zpětně jsem rád, protože je daleko lepší v létě různě cestovat po kopečkách, než trávit celý čas na sice krásném, ale pořád tom samém místě. Pokračoval jsem ve stoupání, zde bylo více lidí co šli až od horní stanice lanovky. Všichni byli v pohodovém a přátelském duchu, s jistým Danielem jsem si chvíli německy povídal, znal dokonce Jana Husa. Cesta ubíhala relativně rychle. Ledovec který v mapách je už tam nebyl téměř vůbec. Na suťovišti/v karu jsem ale chvílemi ztrácel značku a bylo potřeba obezřetnosti. Závěrečný hřeben na Kleiner Ankogel byl pro mě těžší, než se zdálo z mapy a fotek (pro kamaráda z gymplu, toto uznávám…). Možná to bylo i vyšší nadmořskou výškou, ale spíš časovým presem ve kterém jsem byl. A tak jsem tedy stanul na vrcholu Kleiner Ankogel, mé první pěší třítisícovce a novém osobním nejvyšším vrcholu. Splnil jsem tak třetí úroveň Výšináře. Nechal jsem se vyfotit, poobědval jsem kabanos a gumové medvídky, zavolal rodině a pokochal se výhledem např. na Hochalmspitz ale prstě všechno možné. Hlavní vrchol Ankogel bych absolutně nestíhal, ale někdy, v klidu, by určitě bylo zajímavé zdolat i jeho. Věděl jsem že jsem ale teprve v půli celé výpravy a že cesta dolů nebude snadná. Bylo přibližně 12:20 když jsem zahájil sestup. Zajímavé byly značky jak ledovec postupně ustupuje, zde v horách je vidět že globální oteplování opravdu existuje a že jej Macinka magicky stále nezastavil…

Začínal jsem pociťovat únavu a zvažoval jsem, že nebudu Žid a zaplatím si cestu až z horní stanice lanovky. Když jsem ale došel na pěknou Arnoldhöhe, viděl jsem že když pohnu zadkem, že to stále mohu stihnout na prostřední stanici lanovky v požadovaném čase. Tak jsem chytil druhý dech a začal sbíhat dolů. Bylo to po pastvinách a loukách pod lanovkou a šlo to pěkně, nakonec jsem k lanovce přišel ještě s 15 minutovým předstihem. Sjel jsem dolů, dole si vychutnal citronový radler za odměnu a vydal se autobusem na vlakové nádraží. Cesta do Prahy probíhala úplně bez problémů, užíval jsem si pohodlí a rychlosti rakouských vlaků (dvakrát railjet, už před Salzburgem Vmax>160 km/h, ze Salzburgu do Linze expres z Innsbrucku co se ve Vídni dělil na dva vlaky směr Flughafen Wien a Bratislava hl. st., takže si vprostřed vezl druhou lokomotivu a byl mega dlouhý, dosáhl dokonce rychlosti 200 km/h). Z Linze, kde jsem pokoupil v nádražním Intersparu už ale klascikým kupéčkem Českých drah směr Praha, ale kupéčko jsem měl pro sebe a WIFI překvapivě fungovala, takže pohoda. Krásně mi všechno navazovalo. Po půlnoci jsem dorazil do mého pražského útočiště u tety ve Vršovicích a zakončil tak tuto úžasnou Odysseu, splnil si velký cíl pro rok 2026.


Do the hard work, especially when you don’t feel like it.

The journey is NEVER FINISHED